O projektu


Úvaha o projektu „Docela tiše“

„Často jsem tázal se, avšak odpověď nenašel, kde něha a dobro původ mají, nevím to dosud a musím už jít.“
Gottfried Benn

V dnešní době jsme si na zlo, násilí a cynismus zvykli natolik, že dřívější otázka, která nás trápila: „Proč je tolik zla ve světě?“ je pomalu vystřídána jinou: „Odkud se bere něha a dobro?“

Básně Jevgenie Jevtušenka a hudba 13. symfonie Dmitrie Šostakoviče nám vypráví o výbuchu zla, nenávisti a pýchy Druhé světové války, která dala prostor zrůdnostem holocaustu, genocidě celých národů, vraždění lidí, kteří se vzepřeli tomuto nesmyslnému řádění zloby, ale zároveň ukazuje na obludnější situaci současnosti. Ve jménu udržení své životní úrovně a vlastního pohodlí, ve jménu kariéry, úspěchu, moci, vyšších zisků a více životních možností zavíráme své oči před minulostí i přítomností. Zabydleli jsme se v jistotě naší lhostejnosti k situaci kolem nás a ona je naší berličkou proti strachu ze druhých i ze sebe sama. Parazitujeme na virtuálním životě známých celebrit, kráčíme sebevědomě na očích velkého bratra všeobjímající reklamy a přitom se bojíme vstoupit do příběhu svého vlastního života. Přiznejme si však pravdivě, že někde hluboko v nás se docela tiše ozývá nesmlouvavý hlas neúplatné krásy, který však znovu a znovu umlčujeme, aby nebylo třeba skutečně za něčím jít, o něco usilovat, po něčem toužit.

Nelze žít život pravdivý a odpovědný, vztahy prožívat naplno a bez přetvářky a nezůstat nezraněni, bolest a oběť jsou nedílnou součástí našich životů, o kterých můžeme s jistotou říci jen to, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Náš projekt je společným hledáním odvahy vzít život opravdu vážně a nacházením naděje, že naše krásné člověčenství v nás nezemřelo, ale jenom spí a i ve spánku docela tiše zpívá.

Z knih Chci, abys byl (Tomáš Halík), Příběhy z jiného vesmíru (Marek Vácha).

Dmitrij Šostakovič a jeho 13. symfonie


Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič

25. 9. 1906 Petrohrad
9. 8. 1975 Moskva

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič byl ruský pedagog, klavírista a především skladatel, přezdívaný Beethovenem 20. století. Narodil se jako druhé dítě a jediný syn Dmitrijovi Boleslavoviči a pianistce Sofi i Vasiljevně Šostakovičové. Celý jeho život byl jedním velkým zápasem o přežití a zachování si cti. Jako malý bojoval o každý kousek jídla, který se mu dařilo získávat díky stipendiím na konzervatoři, a později o samotný holý život.

Jeho život se v podstatě odehrával ve dvou ruských městech, a to v Petrohradě a Moskvě. Obě tato místa byla centrem revolucí či válek. Události rodinné i politické se v samotném skladateli hluboce odrážely. Jeho strnulý postoj a téměř nikdy neodporující pohled navenek drásal jeho nitro, které uklidňoval právě komponováním. Své názory mohl vyjadřovat pouze hudbou, která se pro něj stala celoživotním posláním. Aby však nezůstal ve slepé uličce mecenášských požadavků, musel se podřídit do pozice jurodivého, tedy božího blázna. Za Stalinova režimu Šostakovič pocítil největší strach o svůj život, který neutichl až do konce jeho života. Šostakovičova díla byla zakazována, ocitl se na černé listině, byl několikrát obviněn z formalismu a stal se „nepřítelem lidu“. Sám skladatel se ve svém Svědectví divil, že nikdy nedostal nejvyšší míru (být zastřelen) anebo nebyl poslán do trestných táborů. Ze strachu svá díla psal mnohokrát pouze do šuplíku, aby ochránil nejen svoji rodinu, ale i sebe samotného.

Šostakovič byl již od mala vychováván k tomu, že antisemitismus je pouze barbarský předsudek, a také do konce svého života proti němu bojoval. V některých případech i ukončil přátelství, pokud viděl jeho náznaky. Tento směr nenávisti není jen záležitostí druhé světové války, ale v Rusku přetrvává dodnes. Není tedy divu, že právě židovská lidová hudba Šostakoviče ovlivnila nejvíce. Říkal o ní, že dokáže vypadat vesele, ale ve skutečnosti je hluboce tragická. Je jako smích skrze slzy. Právě takto Šostakovič cítil svoje pojetí hudby. Složil několik skladeb s židovskou tematikou, mezi nimiž je právě i Třináctá symfonie zvaná též Babí Jar.

Masakr v Babím Jaru

Babí Jar byl písečnou roklí vzdálenou tři kilometry od Kyjeva. Na tomto místě bývaly také dva hřbitovy, jeden pravoslavný a druhý židovský, který byl roku 1937 zrušen. Po dobytí Kyjeva roku 1941 nacistickými Němci je někteří Ukrajinci vítali jako osvoboditele a jásali ze skutečnosti, že se zbavili bolševického útlaku. To však ještě nevěděli, jaké neštěstí některé z nich potká. Hned další dva dny po dobytí Kyjeva, 27. a 28. září 1941, vyvěsila německá okupační správa po městě plakáty v ruštině, ukrajinštině a němčině, na kterých bylo napsáno:

„Všichni Židé města Kyjeva a jeho okolí jsou povinni dostavit se v pondělí dne 29. září 1941 v 8 hodin ráno na roh Melnikové a Doktěrivské ulice (u hřbitovů). Vezmou si s sebou své dokumenty, peníze a cennosti, dále teplé oblečení, spodní prádlo atd. Kdo z Židů neuposlechne tohoto rozkazu a bude přistižen na jiném místě, bude zastřelen. Kdo z občanů vnikne do prázdných židovských bytů s úmyslem krást, bude zastřelen.“

Mnozí Židé stihli z města utéct nebo se přidat k Rudé armádě. Ostatní se sešli ve stanovený den s domněnkou pouhé deportace. Avšak předem jim už byla určena trasa pochodu, který byl v jednom místě zahrazen. Tam sebrali všem Židům cenné věci, peníze a doklady. Další kontrola byla již v blízkosti rokle, kde byli nuceni se svléknout do naha a lehnout si obličejem k zemi, zahnaní na samotné dno rokle. Bez rozdílu žen, mužů či dětí byli všichni postříleni do zátylku jednotkou Einsatzgruppen. Další si museli lehat na mrtvoly a tak to pokračovalo dál. V místě tehdy létaly letouny, aby přehlušily zvuky výstřelů a nevzbudily žádný zájem okolí.

Během prvního dne bylo zabito kolem 21 tisíc Židů a na druhý den o polovinu méně. Po těchto dnech posílali německé jednotky do Berlína dokument s počtem mrtvých, na kterém stálo 33 771 obětí. Do konce války však v rokli skončilo mnohem více lidí. Byli to všichni váleční zajatci, pracovníci komunistické strany, členové odboje, vojáci Rudé armády, homosexuálové, psychicky nemocní, ukrajinští nacionalisté, pravoslavní kněží a tak podobně. Konečný počet zavražděných se odhaduje kolem 150 tisíc.

Vznik symfonie

Po válce na Babí Jar nechtěl nikdo upozorňovat, Stalin totiž roku 1948 vydal doktrínu o boji proti sionismu a beznárodnímu kosmopolitismu. Nebylo tedy v zájmu Sovětského svazu na onu hrůznou událost vzpomínat. Avšak po dvaceti letech od tragické události, a naštěstí již po smrti Stalina, vypukly nepokoje. Měly poukazovat na neúctyhodnou skutečnost, že na místě činu dosud nestojí ani památník za oběti druhé světové války. Při dvacátém výročí v místě masakru Babího Jaru byl i mladý sovětský básník Jevgenij Jevtušenko. Ten se o masakru dozvěděl od svého spolužáka Anatolije Kuzněcova, který mu vyprávěl, jak tragická událost probíhala. Ještě ten den začal Jevtušenko psát báseň Babí Jar, kde svou první sloku z velké části věnuje právě Židům.

O rok později, tedy roku 1962, si Jevtušenkovu báseň Babí Jar bere jako svou předlohu Dmitrij Šostakovič a skládá zprvu chmurnou vokální symfonickou poému. Kritičnost a aktuálnost veršů jej zlákaly natolik, že nakonec oslovil právě Jevtušenka, o generaci mladšího básníka, a požádal jej o spolupráci na libretu. Nakonec tak vznikla tragická a ironická pětidílná symfonie pro sólový bas a mužský (basový) sbor na Jevtušenkovy básně, které jsou na sobě nezávislé.

Svou původní poému jménem Babí Jar použil Šostakovič jako první větu své Třinácté symfonie. Ve druhé větě skladatel využívá básně Humor, která charakterizuje vládce a diktátory, kteří chtějí humor zničit, ale ve výsledku nad ním nedokážou vyzrát. Ve třetí větě se vyskytují básníkovy verše V obchodě, které představují osamělé sovětské ženy ve frontě před obchodem. Je to reflexe na poválečný stav v Sovětském svazu, kdy po zahynulých mužích zůstaly jen opuštěné ženy. Věta vyjadřuje bolest, soucit a lítost nad poválečnými podmínkami. Třetí věta prorůstá do čtvrté, pro kterou Jevgenij Jevtušenko napsal na Šostakovičovu objednávku báseň Strachy. Je to pocit, který je pro SSSR té doby zcela typický. Jevtušenko pojal strach spíše z politického hlediska, zato Šostavič hledal existenciální rozměr možnosti osvobození se od strachu. Pro pátou větu je základem báseň Kariéra. Jevtušenko zde smýšlí o dvojím pojetí kariéry, a to jako služby svému povolání a na druhé straně jako negativního kariérismu. Nálada páté věty se postupně mění až do pastorální podoby. Symfonie končí údery zvonů, které odkazují nejen na první větu Babí Jar, ale také na samotnou tragickou událost.

Premiéra roku 1962

Třináctá symfonie byla posledním Šostakovičovým dílem, které bylo z dlouhé škály jeho děl zakázáno. Původně smýšlel, že jeho symfonii provede jeho „dvorní“ dirigent Mravinskij a vzhledem k samotnému tématu nepochybně v Kyjevě. Mravinskij ovšem věděl, že by to pro něj nevěstilo nic dobrého a nabídku odmítl. Později však z Kyjeva došel ještě jeden dopis, ve kterém stálo, že Ukrajinské vedení SSSR je kategoricky proti provedení Jevtušenkovy básně Babí Jar. Šostakovič nakonec k nastudování přizval mladého dirigenta Kirilla Kondrašina. Avšak další potíží symfonie byl sólový bas. Sólisti postupně odstupovali a střídali se nejen ze strachu, ale také kvůli pověsti. Sice bylo v SSSR určité politické tání, ale stále se nacházíme v šedesátých letech minulého století. Žádný sólista nechtěl ztratit svoji kariéru, ne-li samotný život. Nakonec nabídku přijal Viktor Nečipajlo v alteraci s mladým Vitalijem Gromadským. V den premiéry, ve Velkém sále Moskevské konzervatoře, došlo k určitým obstrukcím, ale ani náhlé odstoupení sólisty Nečipajliho nestačilo k tomu, aby slavnostní uvedení bylo zrušeno. Premiérové obecenstvo přijalo symfonii s nebývalým nadšením. Lidé vstávali a plakali. Půl hodiny neutichající bouřlivé ovace byly výsledkem osvobozující ideje, která se dotkla bolavého nervu sovětské společnosti.

Třináctá symfonie byla po dvou dnech od premiéry znovu uvedena. S dalšími provedeními měla ovšem větší problémy. Symfonie bohužel vyžadovala ze strany Sovětského svazu určité textové úpravy v první sloce. Ta byla totiž věnována židovským obětem. Svaz ale oponoval, že Židé nebyli jedinými, kteří byli v Babím Jaru zavražděni, a proto požadovali, aby byly v básni zahrnuty též ukrajinské a především sovětské oběti. Jevtušenko pod nátlakem tehdejšího režimu první sloku Babího Jaru upravil. Šostakovič měl však ostřejší lokty a Svazu vzkázal, že pokud je potřeba něco změnit na jeho Třinácté symfonii, napraví to v symfonii následující.

I po úpravě básně zakázal Svaz sovětských skladatelů poskytnout autorská práva pro zahraniční provedení s odůvodněním, že symfonie vytváří nelegální, nesprávný a falešný obraz sovětské společnosti.

Text: Marie Levíčková

Miloslav Kabeláč a jeho dílo


Miloslav Kabeláč

1. 8. 1908 Praha
17. 9. 1979 Praha

Mezi českými skladateli, jejichž tvorba spadá převážně do období kolem poloviny 20. století, zaujímá Kabeláč jedno z předních míst. Po studiích na ČVUT nastoupil v roce 1928 na Státní hudební konzervatoř v Praze, kde absolvoval hned v několika oborech – skladba, dirigování a klavír. Od roku 1930 pracoval v Československém rozhlase jako jeho první hudební režisér. Brzy si vytvořil osobitý sloh, pro který je typická strohá melodika a harmonie, důmyslná polyfonie a důsledná architektonika malých i velkých skladeb. Jeho vrcholný projev spočíval zejména v uvědomělé práci s intervaly, v níž vyšel z mimoevropských hudebních kultur. Kabeláč zde používal například uměle číselně vytvořené stupnice – mody, jejichž vnitřní průběh má větší rozsah, než oktáva. Razil taktéž termín umělé tónorody zejména pro hudebně teoretické zdůvodnění své úsporné melodiky. V intervalové struktuře zkoumal také možnosti tzv. intervalové augmentace a diminuce, inverze a dalších postupů, které do hudby přinesla tzv. 2. vídeňská škola.

Zpočátku a ve válečných letech se Kabeláč orientoval na komorní opusy (Dechový sextet, Sonáta pro violoncello a klavír, Dva kusy pro housle a klavír) i tvorbu symfonickou (1. a 2. symfonie), postupem času začaly dominovat práce s velkým obsazením (3.–8. symfonie, Mysterium času, Zrcadlení), které jsou jeho nejvýznačnějšími díly – spolu se skladbami pro bicí, které se již ve své době prosadily na evropských pódiích (Osm invencí, Osm ricercarů). V 60. letech, která mu přinesla široké uznání v podobě Státní ceny i zahraničních objednávek, přijal řadu podnětů zahraniční avantgardy, které organicky začlenil do svého kompozičního tvarosloví. Vynikl též pedagogickou činností a zájmem o mimoevropské kultury. Byl jedním z prvních propagátorů elektroakustické hudby v Československu. Jeho hudba představuje svébytnou a ryzí výpověď, jejíž mimořádný účinek je dán originálními a jasnými konstrukčními principy; ve shodě se svým všeobecně etickým a humanistickým zaměřením tak má potenciál oslovovat posluchače mimo historicko-geografické hranice svého vzniku. Opakované zákazy jejího provádění v době totality přesto způsobily, že se Kabeláčovo dílo - spolu s díly dalších skladatelů této generace – dosud neustálilo v běžném koncertním provozu. Ve své době vyšla řada děl tiskem, souborně je však jeho tvorba zveřejňována až od roku 2000.

Šest mužských sborů na verše Jiřího Wolkera, op. 10 (1939–1942) je jedním z Kabeláčových děl, které vzniklo ve válečných letech. Kabeláč o tomto díle napsal sbormistrovi Pěveckého sdružení moravských učitelů Janu Šoupalovi 12. 3. 1947: „Oproti kantátě Neustupujte! pro mužský sbor, dechové a bicí nástroje, která je nesena celá v sice výhružném, ale přece jen jasném optimismu, na tomto cyklu leží celá tíha doby, ve které nezlomná víra v konečné vítězství se prodírala jen velmi těžce na povrch.“ Citát ze sboru Kázání na hoře, spojený s Wolkerovými slovy „Každý má někde srdce, i když s sebou je nenosí“, se pak objevil v několika dalších Kabeláčových dílech (ve třetí a páté symfonii a v závěru Zrcadlení).

Jeho posledním životním dílem je Židovská modlitba (Kadiš) pro zpěv (bas-baryton) a mužské hlasy (sólovou i sborovou recitaci), op. 59. Skladatel chtěl, aby to byl jeho poslední opus, a protože dílo komponoval roku 1976 (ke 40. výročí svatby), postupně na autografu měnil opusové číslo. Podnětem k této skladbě byl povzdech Kabeláčovy choti Berty, kdo že za ni, až čas se naplní, bude říkat hebrejsky modlitbu Kadiš? Kabeláč reagoval: Tuto modlitbu řekne (a opakovaně ji bude říkat) Kabeláč sám – tímto dílem.

Zdroj: www.ceskyhudebnislovnik.cz, cs.wikipedia.org

Koncerty


Program koncertů
Miloslav Kabeláč Židovská modlitba
Miloslav Kabeláč 6 mužských sborů na slova Jiřího Wolkera op. 10
Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič Symfonie č. 13, op. 113, „Babi Jar“
X

Babi jar

Nad Babím jarem ční jen strmý sráz.
Jen prostý kámen nad hřbitovní hlínou.
Prožívám onen strastiplný čas
všech pokolení izraelských synů.
A v tuto chvíli i já jsem Žid.
Egyptská země ranami mě stíhá.
Na kříží dokonávám.
Žádná myrha nemohla dodnes jizvy zacelit.
Jsem Dreyfus.
Měšťácký vztek žene mě před soud
a deportuje ze země.
Zatáhli léč skrz naskrz podvodnou.
Jsem ještě na pranýři zlobou štvaný.
Paničky s bruselskými spodničkami
div do mne paraplátka nevbodnou.
Jsem v tuto chvíli chlapec z Bialystoku.
Je doba krvelačných pogromů -
Běsnící tlupa, rozjařená vodkou,
s hrozivým hurá vtrhla do domu.
Já dětským pláčem prosím. Pogromčíci
štítivě odkopli mě holínkou.
Na židy! Do nich! Za svatou Rus! Řičí
krupař a ubíjí mou maminku.
Lidé mé země, vždycky měli jste
internacionální, lidské srdce.
A přece často právě rasisté
si vaším jménem omývali ruce.
Má zemi, vím, že ani na rozkaz
nedovedeš být k lidem neúprosná.
A přece půjčila jsi jméno Svaz
ruského národa i černá sotňa.
Jsem v tuto chvíli Anne Franková,
křehká jak snítka sotva porozkvetlá.
Poznávám lásku. Nejde o slova.
Stačí, že v našich pohledech se střetla.
K nám dvěma ani lístek neslétne.
Přivonět nemůžeme ani trávě.
A přece máme všechno - ostýchavě
obejmout můžeme se v těsné tmě.
Jdou sem? Ne, to jen od jarního větru
harašivě se rozechvívá zeď.
Pojď rychle ke mně. Podej mi strach ze rtů.
Vykopli dveře? Ne, to puká led...
Nad Babím jarem chřestí bodláčí.
Stromy pár lístků vyčítavě střásly.
Mlčení ve výkřik se obrací.
Já cítím, jak mi šedivějí vlasy.
I ve mně hrůzu krveprolití
tisícihlasým tichem vykřičíte.
Jsem každý stařec tady zabitý.
Jsem každé tady zastřelené dítě.
Nezapomenu. Jednou celé lidstvo
Internacionálou přivítá zvěst,
že už v hrobě našel svoje místo
poslední antisemita.
Já nejsem Žid.
A přece spousta lidí nemocných na antisemitismus
nenávidí mě zarytě jak Židy.
To dosvědčuje, že jsem pravý Rus.
X

Humor

Car, králově i vládci veleli
armádám, jež do krutých bitev šly,
a všude se jim všichni klaněli,
jen s humorem nikdy nic nesvedli.
V paláci prohýří a proleží,
znuděný boháč často celý den,
když tulák Ezop vešel do dveří,
pyšný snob stal se náhle žebrákem.
V domech kde skřet se plíží jako stín
a za každými dveřmi poslouchal,
nadutost chytrý Hodža Nasredin
svým žertem jako šachy rozmetal.

Vládcové chtěli humor. A to hned!
Penězi humor ale nekoupíš!
Pak chtěli humor umlčet -
vysmíval se jim v skrytu jako myš.
Těžko s ním mohli nějak bojovat,
byl přísně cenzurován ze všech stran,
snad stokrát v duchu nenávistně sťat
pyšně by jeho hlavu napíchli
přisluhovači vládců na píky.
Leč jakmile však kejklíř zapískal,
ve víru tance trhl ramenem,
bujaře zavýskal: „Hej, tady jsem!“

Bláznivě znovu do tance se dal,
odraný, s kajícnickým pohledem,
jenž trochu plaše na zem upíral.
Protože zločinec byl politický,
v poutech za mříže věznic putoval.
Ač týrán, přesto vždycky odvážně
šel stále vpředu, k smrti odhodlán,
šikovně přelstil stráž jednoho dne,
zamával rukou v mžiku byl ten tam!

Humor se nedá vsadit za mříže,
výsledný efekt jeho věznění:
přes tlusté zdi, přes všechny obtíže,
opakovaně zmizí za pár dní.
Zvyk si na nenávistné pohledy,
všímá si jich jen s lehkým úsměvem,
sám k sobě nemá žádné ohledy,
musí brát vždycky všechno s humorem.
Je věčný, mladý, hbitý jako čas,
poctivě slouží pravdě, jenom jí.
Ať žije humor v každém z nás!
Je chlapík, že se nikdy nebojí.
X

V obchodě

Šátečky i šátky mají
jako by šli do práce,
do obchodu pospíchají,
jako by šli do práce.

O bandasku láhev třeskne,
zvoní hrnky, kastrůlky,
voní cibule a česnek,
naložené okurky.

Mrznou v řadě před pokladnou,
než se dostanou až k ní,
jejich dechem zimní chladno
zvlídní jak čas podzimní.

Stojí frontu odhodlaně,
na pár metrech tísní se,
v dlaních těžce vydělané,
pomačkané peníze.

Tyhle prosté ruské ženy,
naše čest, krev našich žil,
na stavbách se těžce dřely,
oraly zem, žaly, sely,
všechny vždy vše vydržely,
všechny vždy vše vydrží!

To jsou hrdinky mé doby!
Kolik v sobě mají sil.
Je v někom z vás tolik zloby,
aby je snad ošidil?

Jdu ven s nákupem a trpce
s dojetím, v němž je i vztek,
hledím na poctivé ruce
utahané od tašek.
X

Strachy

Už mají v Rusku na kahánku
strašáci strachů, zestárli,
jen sem tam před hřbitovní brankou
škemrají o milodary.

Pamatuju čas jejich vlády
u dvora panovnice lži.
Jak stíny potají a kradí
kdejakou škvírou prolezli,

kdekoho tlačili jak můra,
kdekdo byl jimi posedlý,
namísto ticha řvali hurá,
a místo křiku mlčeli.

Dnes je to divné. Leckdo mladší
dost možná těžko uvěří,
že mohl být strach z udavačství,
strach z cizích kroků u dveří,

strach mluvit s cizincem, a navíc
strach mluvit doma se ženou,
strach, že tě jednou pro nic za nic
do ticha čtyř stěn zaženou.

Všechno, co člověk měl, dal válce,
žil o vodě a o chlebě
a přitom víc než smrti bál se
pravdu si říct sám pro sebe.

Zbavili jsme se jejich běsů,
neživoříme v ulitách,
a nepřátelům, ať jsou kde jsou,
naháníme tím větší strach.

Nás dneska děsí jiný, zdravý
strach balit chyby do frází,
strach ze lži, která holé pravdy
idejí jenom uráží.

Strach omílat, co kdekdo vidí,
jak veleslona líčit myš,
strach nedůvěrou týrat lidi
a sobě věřit přespříliš.

Já mám teď nad těmihle verši,
psanými zas dost narychlo,
strach, že jsem měl být pečlivější,
že nepíšu tak, jak bych moh...
X

Kariéra

Osočovalo kněžstvo Galilea,
že prý je prchlý, nemoudrý.
Historie však jinak účty dělá.
Pro ni je rozumný - kdo hodně ví.

Součastník Galileův krotší
prožil též těžkou hodinu.
I on už věděl, že se Země točí.
Jenže - jenže měl rodinu.

Pak kočárem se vozit nechal,
a tak svou pravdu dovršil.
Chtěl dělat kariéru. Spěchal.
A nakonec jen darmo žil.

A Galileo? Měl svou pravdu,
k níž vedla cesta nejistá.
A vyhrál. Nechal všechny vzadu.
Tomu já říkám - kariérista!

Ať proto žije kariéra
veliká, slavná, úplná,
jak u Shakespeara, u Pasteura,
u Tolstého či Newtona.

Proč na ně špínu nakydali?
Talent je věčný, jako cejch.
Čas smete ty, kdo cejchovali,
Cejch - zůstává i po časech.

Pokořitelé stratosféry
se také něčím chtěli stát.
Lékaři, mroucí na choleru...
Z těch všech si míním příklad dát.

Jim věřím. Kráčím v jejich směru,
čerpám z nich odvahu - jít dál.
A dělám tak svou kariéru
tím, že ji vůbec nedělám.
(Po kliknutí na jméno věty se zobrazí její český přepis.)

Termíny koncertů a akcí
Kdy? Co? Kde?
21. 6. 15:00 generální zkouška Kulturní centrum BABYLON, Brno, Kounicova 20
21. 6. 19:30 koncert Kulturní centrum BABYLON, Brno, Kounicova 20
26. 6. 19:00 koncert Parafia Maksymiliana Marii Kolbego, Wroclaw, Polsko
27. 6. 18:00 koncert Parafia Ewangelicko-Augsburska, Katowice, Polsko
23. 8. 15:00 generální zkouška Špilberk, Brno
23. 8. 20:00 koncert Špilberk, Brno
30. 8. bude upřesněno zkouška s orchestrem
dirigent Murry Sidlin
Filozofická fakulta MU, Janáčkovo nám. 2a
31. 8. bude upřesněno zkouška s orchestrem
dirigent Murry Sidlin
Filozofická fakulta MU, Janáčkovo nám. 2a
1. 9. bude upřesněno koncert
dirigent Murry Sidlin
Festival Kampanila, Mikulov
2. 9. bude upřesněno koncert
dirigent Murry Sidlin
Jízdárna, Terezín

Osobnosti

Osobnosti


Murry Sidlin

dirigent

Gabriela Tardonová

dirigentka

Tomáš Krejčí

sólista

Martin Štolba

sólista

Soubory


Mladí brněnští symfonikové

Těleso mladých hudebníků, patřící mezi nejlepší studenty a absolventy všech základních uměleckých škol v městě Brně a blízkém okolí.

Láska opravdivá

Mužský pěvecký sbor při Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Akademické pěvecké sdružení Moravan

Mužský pěvecký sbor, který již přes 80 let působí nejen v České republice.

Ars Brunensis

Smíšený brněnský pěvecký sbor se sedmatřicetiletou tradicí s bohatým záběrem nejen v oblasti barokní hudby.

Partneři




Kontakt

Mgr. et MgA. Gabriela Tardonová

Hlavní dirigentka

Telefon:

+420 724 237 965

E-mail:

tardonova@seznam.cz

Adresa:

Křídlovická 45a, 603 00 Brno

Mgr. Ing. Lenka Bursíková

Manažerka projektu

Telefon:

+420 721 781 261

E-mail:

L.Bursikova@email.cz

Adresa:

Kamenná 12, 639 00 Brno

Mgr. Tomáš Krejčí

Dirigent

Telefon:

+420 608 331 137

E-mail:

krejci99@seznam.cz

Adresa:

Krokova 12, 615 00 Brno

Daniel Pluskal

Správce webu

Telefon:

+420 773 641 383

E-mail:

pluskal.daniel@gmail.com

Adresa:

Šebrov 58, 679 22 Šebrov-Kateřina